Mlčeti zlato: Jsou slova zbraň?

13. května 2018 v 18:00 | Teri |  Články
Na začátku měla slova sloužit k dorozumívání. Umíme ale jazyk vůbec používat a dochází nám, jak silnou máme v ruce zbraň?

Vývoj řeči byl velmi pozvolný a předpokládá se, že se slova vyvinula ze skřeků a prvních citoslovcí pravěkých lidí, kteří měli potřebu komunikace.1 Ale jako to bylo i s dalšími lidskými objevy, také řeč začala postupně sloužit špatnému účelu. Od obyčejných babských pomluv až k šíření konfliktů mnohonásobně větších, než známe ze zvířecí říše.

Slova jsou zbraní a člověk je ten, který ji drží a může stisknout
pomyslnou spoušť. Myšlenka je pak kulkou i střelným prachem v ní, která ničí…

Co mě samotnou na tomto tématu zajímá, je otázka psychologie a mezilidských vztahů. Psychologie velmi často poukazuje na to, že slova mohou ubližovat. Odborníci varují před používáním vět vyčítavých, urážejících nebo ponižujících. Říkat partnerovi "je to tvoje vina", "jsi na nic", "to Pepa by to udělal líp" se prostě nehodí.

A ještě důležitější je to, jaká slova používá rodič či pedagog vůči dítěti. Slova mohou být při výchově zraňující natolik, že to mladého človíčka poznamená na zbytek života. Nikdy bychom prý neměli dětem říkat nic jako "neotravuj", "nech mě být", "radši to nedělej, nebo to zkazíš" ("radši to udělám sama"), "proč nejsi jako ten a onen", "nemám tě rád(a)", "nikdy jsi..." nebo "ty vždycky...". I s na první pohled nevinnou větou typu "Ty jsi byl vždycky kůže líná," může dítě zápasit další roky.

Zraňující umí být jakákoliv kritika. Citlivější povahy si berou kritická slova k srdci až příliš, ať už jde o komentáře na účet postavy nebo snažení. Jak píše Hana Červáková na serveru Psychologie.cz, "podle vědců k tomu máme zřejmé biologické předpoklady. Neurovědec z Chicagské univerzity John Cacioppo zjistil, že v našem mozku existují odlišné okruhy pro zpracování pozitivních a negativních informací. Při svých experimentech navíc prokázal, že náš mozek reaguje výrazně citlivěji na negativní stimuly než na stimuly pozitivní. (...) I neutrální sdělení si podle Cacioppa vysvětlujeme jako sdělení záporná."2 Ale kritiku se musíme naučit jak přijímat, tak rozdávat.

Tomáš Hajzler na svém serveru uvádí: "Klíčový je poměr mezi chválením a kritizováním. Z Gottmanových výzkumů (John Gottman - profesor psychologie na Washingtonské univerzitě, pozn. red.) plyne, že ten poměr je 5:1. Přeloženo do laického jazyka, dlouhodobě je nutné pětkrát pochválit, aby jedna kritika neudělala škodu. Pokud je pochvaly méně, vztahy trpí, důvěra se snižuje, objevuje se bránění, žárlení, podezřívavost a je pouze otázkou času, kdy se jeden z manželů přestěhuje do jiného pokoje, nebo dokonce vymění partnera."3

Vratím se ale na začátek. Představte si toho pračlověka, který konflikt řešil násilím. Ano, slova jsou nebezpečná, pokud je neumíme používat, nebo pokud je vědomě zneužíváme. Ale kromě toho, není nám nakonec se slovy líp? Není lepší svět, ve kterém se neshody řeší diplomacií, ve kterém se můžeme vzdělávat, číst a ve kterém můžeme navíc i chválit a šířit třeba podobné úvahy jako já teď? Nejspíš vaše odpověď zní ano. Ale musíme pochopit, že se slovy je to jako s ohněm. Jsou dobrými sluhy, ale špatným pánem.



_________________
 

Ruční psaní: Má v dnešní době ještě smysl?

2. května 2018 v 11:40 | Teri |  Ostatní
Psaní. Něco, s čím operujeme den co den. Někdy nutné zlo, jindy radost. Píšeme ale v dnešní době víc ručně nebo na klávesnici? A má ruční psaní v době digitální ještě smysl? Na to se zaměřila zajímavá reportáž ČT, na kterou jsem v TV náhodou natrefila. A já bych k ní ráda přidala vlastní zkušenost.

Pro mě je psaní něco, co jsem začala milovat a obdivovat jako středoškolačka. Chtěla jsem se vypsat z problémů typických pro holky toho věku. A i když obor, který jsem si na střední škole zvolila, asi nebyl nejlepší volba, přinejmenším za jednu dovednost můžu škole poděkovat. Naučila jsem se psát všema deseti. S tím člověk nepřemýšlí, kam položit jaký který prst, rovnou svůj tok myšlenek přenáší do digitální podoby.

A nejsem jediná, komu psaní na klávesnici vyhovuje. Psát ručně delší texty je skoro historie. Ať už kvůli větší časové náročnosti, čitelnosti nebo horšímu hledání v textu. Třeba klávesovou zkratku CTRL+F v knize neuplatníte. Někdy se ale stydím za to, že ručnímu psaní neholduju ve větším. Moje ruka tak nějak zlenivěla, při klasickém psaní ji těžkopádně tahám po papíře sem tam, bolí mě zápěstí a moje písmo se zdá být čitelnější hůř než předpis vaší obvoďačky. Přece si ale myslím, že ruční psaní má stále svoje místo.

Takové ruční psaní taháků mělo něco do sebe. Taháky jsme psali večer a druhý den při testu jsme je často ani nevytáhli. Člověk si totiž při psaní taháku osvojil informace, a tak se učivo paradoxně naučil. Ruční psaní má totiž tu vlastnost, že si zapisovaný text rovnou i zapamatujete.

A to není jediná výhoda. Ruční psaní může fungovat jako forma relaxu a terapie. Dokonce vznikl obor zvaný grafoterapie, který učí "pacienty" změně formy ručního psaní. Změna našeho písma má prý změnit nás samotné. Ruční psaní má tedy vliv na lidskou duši. A stačí k tomu obyčejný deník. Všichni, kdo jsme si ho někdy vedli, víme, že vypsání se do deníku vede k uvědomění a vyrovnání s nějakým zážitkem.

Tak co? Není přeci jen škoda užívat ručního psaní jen na nákupní seznam?







Příběhy, které se staly podkladem pro film - 1. díl

24. dubna 2018 v 15:00 | Teri |  Články
Coalwood bylo ve 40. letech minulého století typické hornické město. Vlastně, jako kdyby každý, kdo se tu narodil, byl předurčen stát se horníkem.
Jednomu z obyvatel, horníkovi Homerovi Hickamovi st., se v roce 1943 narodil syn Homer. Prakticky od kolébky otec věřil, že syn půjde v jeho šlépějích. Snad nad tím ani nepřemýšlel - tohle povolání se předávalo otce na syna automaticky, stejně jako příjmení. Sám Homer mladší k tomu později řekl, že "už během dětství, když nadzvihl peřinku, viděl černý, třpytící se prach."
Když bylo mladému Homerovi 14 let, Sovětský svaz předstihl Američany v dobývání vesmíru. V Homerovi zprávy o sovětské družici Sputnik probudily objevitelské sklony a rodný Coalwood byl pro něj najednou malý. Ba co víc, jeho zvědavost už dávno mířila za hranici zemské atmosféry. I Homerovi se zachtělo být součástí éry dobývání vesmíru. Naivní představa? Ne, když máte dostatek vůle a místo obyčejného snění začnete konat.
S prvními raketami měli Homerovi pomoci kamarádi ze školy. Skupinka se pojmenovala Rocket Boys - Raketoví hoši.
Začátky znamenaly spoustu nezdarů a výsměch ostatních spolužáků. Ani smůla však netrvá věčně. S pomocí učitele kluci sestavovali rakety plněné směsí z ohňostrojů, poháněné zinkem a sírou. Parta se také mohla pochlubit raketou, která dosáhla výšky na 15.000 stop (asi 4.570 metrů). Tato raketa vynesla "rakeťákům" dokonce ocenění z vědeckého veletrhu National Science Fair. Tím si mladí vědci získali uznání širokého okolí i svých rodin.
Jediné, co se Homerovi nedařilo, bylo přesvědčit svého tvrdohlavého otce, že svou budoucnost nevidí v Coalwoodu. Otec i nadále věřil, že Homer po něm převezme jeho živobytí.
Zlom přišel v den, kdy se na Cape Coalwood, místo odpalu raket (jak si ho kluci pojmenovali po vzoru Cape Canaveral), přišel podívat i zvědavý Homer Hickam starší. Mladého Homera vstřícný krok tatínka potěšil, a tak mu svěřil spínač k odpalu rakety.
Samotný odpal se vůbec nepovedl. Start se zvrtnul, raketa tančila po zemi, plivala jiskry a ohrožovala všechny přihlížející. Ti z místa utíkali, ženy křičely. Když však raketa přestala budit hrůzu a bylo jasné, že nebezpečná hračka nikomu neublíží, otec byl nadšen a začal synovi tleskat.

Takto zvěčnil svoje začátky Homer Hickam ml. ve své knize s názvem Říjnové nebe. Homer ve svém chlapeckém snu pokračoval a později se stal inženýrem v NASA, kde se podílel na návrzích kosmických lodí.

Pod stejným názvem jako Homerova kniha byla natočena i filmová adaptace. V hlavní roli Homera Hickama ml. se představil Jake Gyllenhall, v roli jeho tatínka Chris Cooper.


Zdroje:

Homer Hickam ml.
 


Rozhovor se mnou na disuk.cz

18. dubna 2018 v 15:00 | Teri |  Ostatní
Asi před dvěma týdny mi přišel zajímavý e-mail od Ondry Syrového, člověka, který stojí za disuk.cz. Jestli bych prý nechtěla pro Disuk poskytnout rozhovor.
To víte, v první chvíli to potěší vaše ego, řeknete si "Hmm, rozhovor. To jsem už velká ryba!". Ale vzápětí vám spadne hřebínek a začnete se sami sebe ptát: Opravdu jsem tak zajímavá, opravdu mám za sebou tolik, aby o mě psali? Vždyť jsem pořád nevytvořila nic tak významného, jsem přece jen stále takové scenáristické kuře. Měla bych mít víc pokory. Nebo ne?
Věřím tedy, že se mi do debaty s Ondrou povedlo vnést něco zajímavého i přesto, že pořád nejsem ta "velká ryba".
Napište, jestli se vám rozhovor líbil.


Spojila jsem síly s disuk.cz

16. dubna 2018 v 17:12 | Teri |  Ostatní
Přišla nabídka, slovo dalo slovo a odteď budou mé příspěvky viset i tady:


Takže kdo má zájem, sledujte :)


Krimi zápletky, které se staly inspirací pro film - III. díl

3. dubna 2018 v 16:23 | Teri |  Články
Vystudovala práva, aby osvobodila bratra z vězení

Abych tohle téma doplnila něčím pozitivnějším, existují i krimi příběhy, které vás chytnou za srdce. Síla lidské vůle a odvaha vzepřít se nespravedlosti jsou hlavními tématem příběhu sourozenců Watersových.
V květnu roku 1980 byla oloupena a brutálně zavražděna Katharina Reitz Brow. Policisté ukázali na Kennetha Waterse, který měl na krku jako recidivista majetkovou trestnou činnost a kromě toho byl Katheriin soused. Navíc se údajně měl přiznat jeho bývalé přítelkyni - aspoň tak to řekla před soudem. A tak Kennyho soud poslal za mříže na doživotí.
Až sem by to bylo v pořádku, vrah přeci skončil ve vězení. Nebo ne?
Kenneth Waters pocházel ze sociálně slabé rodiny obklopen dalšími osmi sourozenci. Nejbližší vztah měl však se sestrou Betty Anne Waters.
Betty, ostatně jako většina rodinných příslušníků odsouzených, věřila v jeho nevinu. Věřila v ni však tak urputně, že se rozhodla kvůli bratrovi vystudovat práva a osvobodit ho na vlastní pěst. Na právníka totiž rodina neměla rozpočet.
Studium nebylo žádný med, vzhledem k tomu, že se Betty starala o rodinu a chodila do zaměstnání. Přesto se jí povedlo práva úspěšně dokončit. A co víc, podařilo se jí najít důkazní materiál z místa činu a dokázat tak, že DNA, kterou na místě činu zanechal pachatel, nepatřila jejímu bratrovi. Navíc se ukázalo, že svědci, kteří u soudu před lety svědčili pro Kennyho vinu, byli ke svědectví donuceni. Policista, který vedl nové vyšetřování, se utvrdil v tom, že první vyšetřování bylo odfláknuté. Jedna pochybnost střídala druhou. A tak byl Kenneth Waters po dlouhých osmnácti letech propuštěn na svobodu.
Kenny si svobody sice moc dlouho neužil, smrtelná nehoda na sebe nenechala dlouho čekat. Ovšem aspoň zemřel obklopen svojí rodinou, ne zdmi věznice.
Nejsmutnější tak na příběhu zůstává fakt, že vrah Kathariny je dodnes neznámý. Její dcera Alicia za spravedlnost stále bojuje a podle mých posledních informací stále věří ve Watersovu vinu.
Film, ačkoliv v trochu pozměněné verzi, byl zfilmován pod názvem Odsouzení (2010). V hlavní roli Hilary Swank a Sam Rockwell.

Kenneth Waters a Betty Anne Waters

Krimi zápletky, které se staly inspirací pro film - II. díl

3. dubna 2018 v 15:01 | Teri |  Články
Gacyho Poslední oběť
Jedním z notoricky známých vrahů Spojených států je John Wayne Gacy, vážený podnikatel se slabostí pro mladé muže. Člověk s dvěma tvářemi, který se kromě vražd převlékal za klauna, aby potěšil děti v nemocnicích. Ten, který inspiroval Stephena Kinga k napsání románu To...
John Wayne Gacy je pro příběhotvůrce zajímavou studnicí inspirace. Mě ale před lety oslovil příběh studenta trestního práva, který se dá považovat za jeho poslední oběť. Za oběť, které Gacy dokázal ublížit i z cely smrti. A to bez fyzického násilí.
Jason Michael Moss byl studentem práv a za semestrální projekt si vybral téma sériových vrahů. Proto si s několika ze známých odsouzených vrahů začal i dopisovat. Jedním z adresátů byl i John Wayne Gacy.
Mezi Mossem a Gacym probíhaly noční telefonáty. Zprvu byl Moss nadšen, že Gacy zareagoval na jeho dopis, věci se mu ale začaly vymykat kontrole. Jak Moss ve své knize popisuje, Gacy na něj pravděpodobně využíval stejných manipulativních technik jako na chlapce, které předtím vraždil.
Moss chtěl kontakt ukončit, Gacy však Mossovi začal vyhrožovat - prý má své lidi venku a pokud bude chtít, Moss na to doplatí. Po čase došlo na setkání ve věznici. Během návštěvy Gacy Mossovi sdělil, že by ho mohl kdykoliv zabít. Navíc studentovi naznačil, že by s ním chtěl mít sexuální styk. Tak jako míval se svými obětmi. Moss to odmítnul a věznici opustil.
Po návštěvě za Gacym spálil mosty. O pár měsíců později, 10. května 1994 byl Gacy popraven injekcí.
Jason Moss ho však nepřežil o moc déle. V ruce 2006 totiž spáchal sebevraždu. Jestli si z dopisování s Gacym odnesl nějaké trauma, nebo ho podobná témata přitahovala právě kvůli depresivní osobnosti, je podobné jako otázka, zda bylo dřív slepice nebo vejce. Jasné však je, že Mossova kniha o zážitku se stala bestsellerem a čtyři roky po jeho smrti byla navíc zfilmována. Film najdete pod názvem Dear Mr. Gacy.

J. W. Gacy a Jason Moss


Krimi zápletky, které se staly inspirací pro film - I. díl

3. dubna 2018 v 12:56 | Teri |  Články
Krimi mě baví v různých podobách. Ráda sleduju dokumenty, ráda o něm čtu, ráda o něm píšu. A od dob, kdy jsem krimi tematice propadla, jsem zjistila, že hodně z reálných případů už vlastně odněkud znám. Odkud? Z filmů. Tvůrci se totiž přirozeně inspirují ve skutečných událostech. Proto jsem se rozhodla využít prostor a podělit se o pár zajímavých zápletek, které se skutečně staly, a které pak spisovatele a filmaře inspirovaly k fiktivnímu dílu.

Ted Bundy - sériový vrah, který pomáhal dopadnout jiného vraha
Koho by napadlo, že ve službách policie bude na okamžik "pracovat" někdo, po kom ochránci zákona před lety sami pátrali?
Theodor Robert Bundy byl jeden z nejhorších vrahů americké historie. Jeho rukou zemřelo nejméně 30 mladých žen. Bundy ale rozhodně nepatřil mezi nevzdělance. Byl to vystudovaný psycholog.
V době, kdy už byl Bundy za mřížemi a čekal na popravu, mladé Američanky se třásly strachy z dalšího psychopata. Z Garyho Ridgwaye. Ten je dodnes považován za vůbec nejhoršího sériového vraha USA.
Detektivu Robertu Keppelovi, který kdysi pátral i po Bundym, se sám Bundy ozval s návrhem. Domníval se, že jako absolvent psychologie vypracuje solidní psychologický profil pachatele. Vrah vrahovi přece musí rozumět lépe než kdejaký teoretik...
K odhalení Garyho Ridgwaye sice vedlo hlavně zdokonalení DNA profilování, přesto se dalo říct, že Bundyho profil byl o dost přesnější než profil vypracovaný odborníky z FBI. Bundy správně odhadnul, že podle času vražd musí v té době neznámý vrah pracovat na směny. A Gary Ridgway skutečně pracoval na směny. Bundy také správně vydedukoval, že se vrah vrací ke svým obětem. I to policie, bohužel až po dopadení, potvrdila.
Proč Bundy policii pomáhal, to bylo záhadou, ke zmírnění trestu smrti na doživotí by tak či tak nedošlo. Snad tím chtěl upoutat pozornost, když na něj média začala postupně zapomínat.
Vrah pomáhá dopadnout jiného vraha. Říkáte si - ironie osudu. Ale, nepřipomíná vám to jeden slavný thriller z pera Thomase Harrise...?


Ted Bundy


Natáčení vernisáže

2. března 2018 v 15:00 | Teri |  Backstage
Včera jsem po delší době vyrazila do společnosti. Po víc jak týdenní a sotva doléčené nemoci už jsem taky potřebovala změnu. A o co šlo?

Před dvěma roky jsem se na hereckém kurzu seznámila s partou suprových lidí. A jedna slečna z kurzu se mi po dlouhé době ozvala, jestli bych neměla čas a nenatočila reportáž z výstavy, kterou organizuje. Vystavovala malířka Aňa Tulpanová. Tak jsem svolila, vzala foťák a šla.

Aňa pracuje převážně s vodovými barvami a jak jsem od ní zjistila, kromě různých pohlednic, plakátů i větších obrazů maluje i pozvánky na svatby nebo reklamní předměty.

Než se video sestříhá, tak to pár dní potrvá. Zatím tedy dávám prostor pro malou reklamu. Kdo má rád umění, vodovky a shání někomu dárek, šup na e-shop. Nebo podpořte malířku Aňu aspoň na instagramu :)



Mých TOP 5 sci-fi filmů

13. února 2018 v 15:49 | Teri |  Články
Když mezi kamarády zmíním, že mám ráda sci-fi, každý si pod tím představí, jak běhám doma v obleku Stormtroopera a šermuju světelným mečem.
Zdá se to překvapivé, ale... Ne. Fandové Star Wars určitě prominou, já podlehla těmhle "sai-fai":

Moucha
Začněme crossoverem mezi hororem a sci-fi. Teleportace je věc, která by se někdy asi hodila každému z nás. Ale i vědecký experiment se může zvrtnout.



Interstellar
V době, kdy jsem se věnovala absolventskému scénáři řešící pouto mezi otcem a dcerou, jsme viděli v kině tenhle nádherný kousek. Film, kde nejsilnější je právě motiv vztahu otce a dcery, poukazuje na důsledky lidské nenasytnosti a rizika při cestování do neprobádaného vesmíru.



Truman show
Taky máte čas od času pocit, že váš život je jen velká reality show a nad vašemi trablemi se baví miliony diváků u televizních obrazovek?



Vyměřený čas
"Peníze až na prvním místě," jak se říká. Jak by vypadal kapitalismus dovedený do extrému, kdy za peníze lze koupit i délku života? O tom pojednává Vyměřený čas. Možná, že šlo z tématu vyždímat ještě víc, ale přinejmenším další námět k zamyšlení.



Black mirror: Nosedive
Váhala jsem, jestli do pětice všeho dobrého zařadit můj oblíbený Mechanický pomeranč, Minority Report, nebo článek odlehčit srdcovkou Návratem do budoucnosti. Zvolila jsem ale netradičně film ze série Black mirror, který si pokládá otázku, kam vede naše záliba v sociálních sítích a neustálém hodnocení a vychloubání na nich. Aktuální téma a proto doporučuji.






Najdeš mezi nimi nějaký, který ještě neznáš?



Kam dál