Z koncertů Stone Sour, Avenged Sevenfold a dalších

16. července 2018 v 16:16 | Teri |  Ostatní
Léto je čas koupání, výletů a také... festivalů. A ač to mám oborem nejblíž k filmům, karlovarský festival mě po předchozích zkušenostech s nedostupnými lístky spíš odrazuje. A tak moje cesty směřovaly za hudbou.
Nechala jsem se zlákat letošním nabitým programem festivalu Aerodrome. Ten se letos po několika pražských ročnících konal v blízkosti Panenského Týnce. Což značně zkomplikovalo dopravu. Autobusy zdarma jsou fajn, ale odhadem 30 000 do nich prostě nenarvete. Z toho už se ale organizátořipoučili a jak jsem z důvěryhodných "drbů" zaslechla, další ročník by se měl opět vrátit do Prahy.
Moje srdce prostě bije pro tvrdou hudbu. A tak jsem se ze všeho nejvíc těšila na hardrockovou kapelu Halestorm a spíš metalové Stone Sour v čele se zpěvákem Corey Taylorem. Tím Corey Taylorem, který je zároveň zpěvákem Slipknot.
Na festivalech ale bývá zvykem, že objevíte i kapely, kterým byste na samostatný koncert nepřišli. A když je okouknete, často vám padnou do oka a po festivalu se o ně začnete zajímat víc. Tenhle případ se mi letos stal se skupinou You Me At Six. Název pro mě nebyl nový, ale kapela mě jinak míjela. Když jsme s kamarády Luckou, Gábinou a Michalem přišli na jejich vystoupení, bylo to hlavně proto, že jsme chtěli zabrat dobrá místa na Halestorm a oni hráli na stejném pódiu před nimi. Mile mě však překvapil zpěvák. Chvíli blbnul s kameramany na pódiu a když se odvázal ještě víc, sešel dolů do circle pitu (pro neznalé, kruh uprostřed davu vytvořený ze skákajících lidí) a začal s publikem pogovat (tedy provozovat tenhle punkový tanec). Což bylo dost odvážné, ale rozhodně sympatické. Ukázku najdete tady -> YOU ME AT SIX
Po pauze za You Me At Six se nám nějak povedlo proklouznout do první řady. Díky bohu, koncerty s mojí hobití výškou se dají přežít jen tehdy, jste-li v první nebo poslední řadě. Jinak uvidíte místo pódia něčí záda.
Po krátkém čekání přišli na řadu Halestorm s energickou zpěvačkou Lzzy Hale. A z té mi padala čelist. Nejen, že má tahle baba pořádně hutný hlas, u toho ještě stíhá hrát obstojně na kytaru. Takže, kdo ji nezná, šup šup, tady něco na ochutnávku -> HALESTORM
Jakmile se po Halestorm připravila stage na další skupinu, vběhl na pódium Corey Taylor a publikum vrátil do varu. Jako ostřílený frontman přesně ví, jak se tvářit, jak s publikem pracovat, na co se lidé těší. Došlo i na jiskry, konfety a asi milion trsátek - jako vždy jsem ani z miliardy nechytila jediné :)
Nejvíc jsem v ten moment litovala sekuriťáka. Ten stál k pódiu zády, celou dobu si prozpěvoval všechny hity, frázoval každé jednotlivé slovo všech písniček. Ani na jediný moment se nemohl otočit. A když před něj přistálo trsátko a lidi se po něm začali natahovat, měla jsem chuť mu říct, ať si ho nechá on. Trsátko si prostě zasloužil... Kdo nezná Stone Sour, něco na ochutnávku - > STONE SOUR
Celý festivalový den Aerodromu zakončovala LANA DEL REY, kterou jsem dřív poslouchala opravdu dost. Nemohla jsem si ji tak nechat ujít. Ale vystoupení bylo spíš zklamáním. Lana se tvářila, jakoby nemusela hnout pstem, jakoby nebylo třeba dát do projevu víc života. A zarytí fanoušci budou spokojení jen s tím, že na ně jejich bohyně hází cukrbliky. Lanina síla tkví v osobitém stylu a ve videoklipech, dříve hojně točených stylem 16 mm kamery. Naživo je to ale slabší. I tak jsem ale ráda, že jsem šla.
Konec Lany znamenal divoký přejezd ke kamarádce do Unhoště skrze kolony aut a tisíců lidí snažících se dostat z areálu. U kamarádky jsem si pospala asi hodinu a půl a ráno zase frčela zpátky do Prahy, abych stihla vlak do Vídně. Čekal mě totiž dlouho vymodlený koncert Avenged Sevenfold. A to na maďarském festivalu Volt v Šoproni. Avenged Sevenfold znám asi od roku 2005 a od té doby byli v ČR dvakrát. Ale vždy v období, kdy mě koncerty míjejí.
I na Volt festivalu byl můj zásadní úkol stejný: Dostat se co nejblíž k pódiu, abych něco viděla. Jenže... jak by to na vás působilo, kdybyste přijeli do Šoproně a na nádraží byli všichni v tričkách Avenged Sevenfold? V tu chvíli mě opustily veškeré naděje. Ještě nedávno je neznali ani metalisté a teď jsou populárnější snad víc než Guns'n'Roses! A tak jsem doufala, že aspoň v zadních řadách bude nějaké místečko, kde na koncert uvidím s přehledem, z dálky.
Jakmile jsem se potkala s novým festivalovým parťákem z Bratislavy Matějem a ubytovala se u moc milých lidí z hotelu (dcera majitelů se k nám na festivalu připojila), dorazili jsme na festival. I tady fungoval systém cashless náramků - ale narozdíl od českého Aerodromu systém fungoval bez zádrhelů a poplatků kolem.
Jak jsem zmínila, vyděšená z velkého nátřesku u pódia, byl můj hlavní zájem dostat se ke stagi. Matěj mi říkal, že je jedno, jestli tam půjdu dvě a půl hodiny před začátkem a "přetrpím" tam předkapelu, nebo půjdu s ním na pivo a vrátím se před nástupem kapely. Já si ale nedala říct a tak chudák Matěj nosil piva a já hlídala místa. V hlavě se mi honilo, že když jsem vážila cestu do Maďarska kvůli jedné kapele, pak ať to stojí za to!
A stálo? Po delším čekání se ukázalo, že ANO! Já se totiž jakýmsi zázrakem dostala do druhé řady, skoro před celý ten dav, do pravé části pódia.
Asi nebudu příliš objektivní, ale celý koncert neměl snad jedinou chybu. Rozhodně ne ze strany kapely. Trochu mě mrzela až příliš divoká fanynka přede mnou a fakt, že jsem se těmi výše uvedenými pivy nějak přepila a ozval se močový měchýř.
Ale člověk má tendenci vypouštět ty negativní věci a zůstane v něm jen euforie.
Show začala zahřívací částí, kdy se z reproduktorů line hudba žánrově podobná skupině, která přichází na řadu. Když pustili Slipknot, celý dav začal zpívat a já se tetelila blahem a říkala si - Ha, pána, co to zpívá, jsem viděla před pár hodinami.
Hudba pomalu utichla. Najednou se rozburácel zvuk hromu, na třech obřích obrazovkách se objevila abstraktní lebka ve tvaru vesmírné mlhoviny, takové, jakou má kapela na posledním albu The Stage. A přes lebku se začal míhat blesk. Tu se rozsvítila slabá světla, objevila se mlha z kouřostrojů a jako přelud vystoupil z kouře kytarista Avenged Sevenfold Synyster Gates. Moje kytarová modla, bůh, hudební génius a virtuoz. Aby to nevypadalo, že ho do nebe vynáším jen já, tenhle chlápek už několikrát vyhrál všemožné ceny za nejlepšího kytaristu a často ho staví mezi takové kytaristy jako je legendární Slash a další. A Synyster hned ukázal, že právem. Nástup s písničkou The Stage z nového stejnojmeného alba publikum nabudilo a s dalšími songy byla vřava větší a větší. A vrchol přišel, když na písničku Shepherd of Fire začal šlehat oheň z pódiových plamenometů. Také se zavzpomínalo na jejich bubeníka The Reva, který v roce 2009 nečekaně zemřel.
Tomu šílenství kolem nich se vůbec nedivím - Avenged Sevenfold jsou považováni za Metallicu naší generace a každým dalším rokem, díky precizním muzikantům a mixování metalu s dalšími žánry, si získávají pozornost dalších lidí. Což si rozhodně zaslouží. Ukázku z tvorby AVENGED SEVENFOLD najdete pod videem.
Zpěvák M Shadows vzkázal Maďarům, že nechápe, proč jsou v Maďarsku poprvé a slíbil všem, že rozhodně brzy přijedou brzy znovu. Já se jen pousmála, protože podobně to prý sliboval i v ČR a 4 roky se tu neukázali. Ale taky mi to v ten moment bylo jedno. Ta síla okamžiku byla tak výrazná, že jsem si slíbila, že příští rok je uvidím znovu. Byť bych kvůli tomu měla jet třeba na jeden z velkých německých festivalů.
To by tedy bylo ke dvěma bláznivým festivalovým dnům všechno. Ještě bych mohla zmínit, že jako bonus jsem o 4 dny později šla na přespolní čumendu na letňanský koncert Rolling Stones. Ale to už je zase jiný příběh.
Letošní a loňský rok jsou pro mě roky splněných hudebních přání. A co všechno mě letos čeká dál, to sama úplně neodhadnu. Ale rozhodně se na to těším!


 

Jak správně fotit - video

16. července 2018 v 13:27 | Teri |  Backstage
Květen jsem měla nabitý natáčením. Pod agenturou Publishers a pro klienta Mall.cz jsme s šikovnými kameramany vytvořili sérii vychytávkových videí určených oku facebookového uživatele. Já jsem psala scénáře a na place se ujala režie. Natáčení probíhalo v Karlových Varech a i přes dlouhý scénář, který jsme museli natočit za den, se naštěstí vše zvládlo.
Mojí nejoblíbenější sérií je tematický okruh o focení. Ještě aby ne, když je mi tohle téma blízké :)
Série o focení má 4 díly. První na téma výběr fotoaparátu, další o technickém nastavování, třetí uvádím zde jako ukázku a čtvrtý díl odhaluje triky při focení.

Tak se podívejte tady:


Jsou dnešní lidé zkažení?

9. června 2018 v 16:46 | Teri
Další díl cyklu Lidé dnes a včera: O dnešní společnosti 👥
Tentokrát s Petrou Šáchovou, farářkou Církve československé husitské, o tom, jestli je dnešní společnost hektická, nemocná a lidé osamělejší.
Co si o dnešní společnosti myslíte vy?


 


Pornoherečka o vlivu porna na společnost

6. června 2018 v 16:00 | Teri |  Články
Před pár měsíci jsem dostala nápad natočit krátké rozhovory s lidmi. O jejich výhrách, o jejich prohrách, něco, co by šlo do hloubky.
Ale - 13. komnatu už točí Česká televize. Pak je tu nádherný nápad z hlavy fotografa Tomáše Prince, který pod názvem Humans of Prague oslovuje náhodné lidi na ulici a ptá se na jejich životní příběhy. Jsem také fanda Fokusu Václava Moravce, který řeší celospolečenská témata.
Nechtěla jsem ale jet podle šablony a kopírovat moje oblíbené projekty. A tak jsem došla k vlastnímu menšímu projektu

LIDÉ DNES A VČERA

Velmi často slýchávám komentáře negativní jako "To dřív nebývalo", ale i pozitivnější "Dnes máte tolik možností." A hlavním smyslem mého projektu je porovnat dnešní dobu s dobami dřívějšími, uchopit současná témata a ptát se vybraných lidí, jak dané téma hýbá společností, jak ji změnilo. Osobně mě zajímá, v čem je dnešní doba lepší a v čem bychom se jako společnost mohli změnit k lepšímu.

Cyklus je v začátcích a stále ještě hledám způsob, jak celé tohle obří téma uchopit. Snad na vás tedy první videa nebudou působit nekonzistentně. Věřím, že s každým dalším rozhovorem bude vše dávat větší smysl.

První díl jsem zpovídala pornoherečku Karol Lilien. Možná si řeknete, že na začátek kontroverzní téma. Snad. Ale když jsem dostala nabídku se s Karol sejít, napadlo mě - vždyť dnes se často kritizuje, jak je dnešní doba příliš otevřená. A já se ptám - Je to dobře nebo špatně? Změnilo, z pohledu pornoherečky, porno společnost a přístup k naší sexualitě?

Tak tedy, díl 1.



Mlčeti zlato: Jsou slova zbraň?

13. května 2018 v 18:00 | Teri |  Články
Na začátku měla slova sloužit k dorozumívání. Umíme ale jazyk vůbec používat a dochází nám, jak silnou máme v ruce zbraň?

Vývoj řeči byl velmi pozvolný a předpokládá se, že se slova vyvinula ze skřeků a prvních citoslovcí pravěkých lidí, kteří měli potřebu komunikace.1 Ale jako to bylo i s dalšími lidskými objevy, také řeč začala postupně sloužit špatnému účelu. Od obyčejných babských pomluv až k šíření konfliktů mnohonásobně větších, než známe ze zvířecí říše.

Slova jsou zbraní a člověk je ten, který ji drží a může stisknout
pomyslnou spoušť. Myšlenka je pak kulkou i střelným prachem v ní, která ničí…

Co mě samotnou na tomto tématu zajímá, je otázka psychologie a mezilidských vztahů. Psychologie velmi často poukazuje na to, že slova mohou ubližovat. Odborníci varují před používáním vět vyčítavých, urážejících nebo ponižujících. Říkat partnerovi "je to tvoje vina", "jsi na nic", "to Pepa by to udělal líp" se prostě nehodí.

A ještě důležitější je to, jaká slova používá rodič či pedagog vůči dítěti. Slova mohou být při výchově zraňující natolik, že to mladého človíčka poznamená na zbytek života. Nikdy bychom prý neměli dětem říkat nic jako "neotravuj", "nech mě být", "radši to nedělej, nebo to zkazíš" ("radši to udělám sama"), "proč nejsi jako ten a onen", "nemám tě rád(a)", "nikdy jsi..." nebo "ty vždycky...". I s na první pohled nevinnou větou typu "Ty jsi byl vždycky kůže líná," může dítě zápasit další roky.

Zraňující umí být jakákoliv kritika. Citlivější povahy si berou kritická slova k srdci až příliš, ať už jde o komentáře na účet postavy nebo snažení. Jak píše Hana Červáková na serveru Psychologie.cz, "podle vědců k tomu máme zřejmé biologické předpoklady. Neurovědec z Chicagské univerzity John Cacioppo zjistil, že v našem mozku existují odlišné okruhy pro zpracování pozitivních a negativních informací. Při svých experimentech navíc prokázal, že náš mozek reaguje výrazně citlivěji na negativní stimuly než na stimuly pozitivní. (...) I neutrální sdělení si podle Cacioppa vysvětlujeme jako sdělení záporná."2 Ale kritiku se musíme naučit jak přijímat, tak rozdávat.

Tomáš Hajzler na svém serveru uvádí: "Klíčový je poměr mezi chválením a kritizováním. Z Gottmanových výzkumů (John Gottman - profesor psychologie na Washingtonské univerzitě, pozn. red.) plyne, že ten poměr je 5:1. Přeloženo do laického jazyka, dlouhodobě je nutné pětkrát pochválit, aby jedna kritika neudělala škodu. Pokud je pochvaly méně, vztahy trpí, důvěra se snižuje, objevuje se bránění, žárlení, podezřívavost a je pouze otázkou času, kdy se jeden z manželů přestěhuje do jiného pokoje, nebo dokonce vymění partnera."3

Vratím se ale na začátek. Představte si toho pračlověka, který konflikt řešil násilím. Ano, slova jsou nebezpečná, pokud je neumíme používat, nebo pokud je vědomě zneužíváme. Ale kromě toho, není nám nakonec se slovy líp? Není lepší svět, ve kterém se neshody řeší diplomacií, ve kterém se můžeme vzdělávat, číst a ve kterém můžeme navíc i chválit a šířit třeba podobné úvahy jako já teď? Nejspíš vaše odpověď zní ano. Ale musíme pochopit, že se slovy je to jako s ohněm. Jsou dobrými sluhy, ale špatným pánem.



_________________

Ruční psaní: Má v dnešní době ještě smysl?

2. května 2018 v 11:40 | Teri |  Ostatní
Psaní. Něco, s čím operujeme den co den. Někdy nutné zlo, jindy radost. Píšeme ale v dnešní době víc ručně nebo na klávesnici? A má ruční psaní v době digitální ještě smysl? Na to se zaměřila zajímavá reportáž ČT, na kterou jsem v TV náhodou natrefila. A já bych k ní ráda přidala vlastní zkušenost.

Pro mě je psaní něco, co jsem začala milovat a obdivovat jako středoškolačka. Chtěla jsem se vypsat z problémů typických pro holky toho věku. A i když obor, který jsem si na střední škole zvolila, asi nebyl nejlepší volba, přinejmenším za jednu dovednost můžu škole poděkovat. Naučila jsem se psát všema deseti. S tím člověk nepřemýšlí, kam položit jaký který prst, rovnou svůj tok myšlenek přenáší do digitální podoby.

A nejsem jediná, komu psaní na klávesnici vyhovuje. Psát ručně delší texty je skoro historie. Ať už kvůli větší časové náročnosti, čitelnosti nebo horšímu hledání v textu. Třeba klávesovou zkratku CTRL+F v knize neuplatníte. Někdy se ale stydím za to, že ručnímu psaní neholduju ve větším. Moje ruka tak nějak zlenivěla, při klasickém psaní ji těžkopádně tahám po papíře sem tam, bolí mě zápěstí a moje písmo se zdá být čitelnější hůř než předpis vaší obvoďačky. Přece si ale myslím, že ruční psaní má stále svoje místo.

Takové ruční psaní taháků mělo něco do sebe. Taháky jsme psali večer a druhý den při testu jsme je často ani nevytáhli. Člověk si totiž při psaní taháku osvojil informace, a tak se učivo paradoxně naučil. Ruční psaní má totiž tu vlastnost, že si zapisovaný text rovnou i zapamatujete.

A to není jediná výhoda. Ruční psaní může fungovat jako forma relaxu a terapie. Dokonce vznikl obor zvaný grafoterapie, který učí "pacienty" změně formy ručního psaní. Změna našeho písma má prý změnit nás samotné. Ruční psaní má tedy vliv na lidskou duši. A stačí k tomu obyčejný deník. Všichni, kdo jsme si ho někdy vedli, víme, že vypsání se do deníku vede k uvědomění a vyrovnání s nějakým zážitkem.

Tak co? Není přeci jen škoda užívat ručního psaní jen na nákupní seznam?







Příběhy, které se staly podkladem pro film - 1. díl

24. dubna 2018 v 15:00 | Teri |  Články
Coalwood bylo ve 40. letech minulého století typické hornické město. Vlastně, jako kdyby každý, kdo se tu narodil, byl předurčen stát se horníkem.
Jednomu z obyvatel, horníkovi Homerovi Hickamovi st., se v roce 1943 narodil syn Homer. Prakticky od kolébky otec věřil, že syn půjde v jeho šlépějích. Snad nad tím ani nepřemýšlel - tohle povolání se předávalo otce na syna automaticky, stejně jako příjmení. Sám Homer mladší k tomu později řekl, že "už během dětství, když nadzvihl peřinku, viděl černý, třpytící se prach."
Když bylo mladému Homerovi 14 let, Sovětský svaz předstihl Američany v dobývání vesmíru. V Homerovi zprávy o sovětské družici Sputnik probudily objevitelské sklony a rodný Coalwood byl pro něj najednou malý. Ba co víc, jeho zvědavost už dávno mířila za hranici zemské atmosféry. I Homerovi se zachtělo být součástí éry dobývání vesmíru. Naivní představa? Ne, když máte dostatek vůle a místo obyčejného snění začnete konat.
S prvními raketami měli Homerovi pomoci kamarádi ze školy. Skupinka se pojmenovala Rocket Boys - Raketoví hoši.
Začátky znamenaly spoustu nezdarů a výsměch ostatních spolužáků. Ani smůla však netrvá věčně. S pomocí učitele kluci sestavovali rakety plněné směsí z ohňostrojů, poháněné zinkem a sírou. Parta se také mohla pochlubit raketou, která dosáhla výšky na 15.000 stop (asi 4.570 metrů). Tato raketa vynesla "rakeťákům" dokonce ocenění z vědeckého veletrhu National Science Fair. Tím si mladí vědci získali uznání širokého okolí i svých rodin.
Jediné, co se Homerovi nedařilo, bylo přesvědčit svého tvrdohlavého otce, že svou budoucnost nevidí v Coalwoodu. Otec i nadále věřil, že Homer po něm převezme jeho živobytí.
Zlom přišel v den, kdy se na Cape Coalwood, místo odpalu raket (jak si ho kluci pojmenovali po vzoru Cape Canaveral), přišel podívat i zvědavý Homer Hickam starší. Mladého Homera vstřícný krok tatínka potěšil, a tak mu svěřil spínač k odpalu rakety.
Samotný odpal se vůbec nepovedl. Start se zvrtnul, raketa tančila po zemi, plivala jiskry a ohrožovala všechny přihlížející. Ti z místa utíkali, ženy křičely. Když však raketa přestala budit hrůzu a bylo jasné, že nebezpečná hračka nikomu neublíží, otec byl nadšen a začal synovi tleskat.

Takto zvěčnil svoje začátky Homer Hickam ml. ve své knize s názvem Říjnové nebe. Homer ve svém chlapeckém snu pokračoval a později se stal inženýrem v NASA, kde se podílel na návrzích kosmických lodí.

Pod stejným názvem jako Homerova kniha byla natočena i filmová adaptace. V hlavní roli Homera Hickama ml. se představil Jake Gyllenhall, v roli jeho tatínka Chris Cooper.


Zdroje:

Homer Hickam ml.

Rozhovor se mnou na disuk.cz

18. dubna 2018 v 15:00 | Teri |  Ostatní
Asi před dvěma týdny mi přišel zajímavý e-mail od Ondry Syrového, člověka, který stojí za disuk.cz. Jestli bych prý nechtěla pro Disuk poskytnout rozhovor.
To víte, v první chvíli to potěší vaše ego, řeknete si "Hmm, rozhovor. To jsem už velká ryba!". Ale vzápětí vám spadne hřebínek a začnete se sami sebe ptát: Opravdu jsem tak zajímavá, opravdu mám za sebou tolik, aby o mě psali? Vždyť jsem pořád nevytvořila nic tak významného, jsem přece jen stále takové scenáristické kuře. Měla bych mít víc pokory. Nebo ne?
Věřím tedy, že se mi do debaty s Ondrou povedlo vnést něco zajímavého i přesto, že pořád nejsem ta "velká ryba".
Napište, jestli se vám rozhovor líbil.


Spojila jsem síly s disuk.cz

16. dubna 2018 v 17:12 | Teri |  Ostatní
Přišla nabídka, slovo dalo slovo a odteď budou mé příspěvky viset i tady:


Takže kdo má zájem, sledujte :)


Krimi zápletky, které se staly inspirací pro film - III. díl

3. dubna 2018 v 16:23 | Teri |  Články
Vystudovala práva, aby osvobodila bratra z vězení

Abych tohle téma doplnila něčím pozitivnějším, existují i krimi příběhy, které vás chytnou za srdce. Síla lidské vůle a odvaha vzepřít se nespravedlosti jsou hlavními tématem příběhu sourozenců Watersových.
V květnu roku 1980 byla oloupena a brutálně zavražděna Katharina Reitz Brow. Policisté ukázali na Kennetha Waterse, který měl na krku jako recidivista majetkovou trestnou činnost a kromě toho byl Katheriin soused. Navíc se údajně měl přiznat jeho bývalé přítelkyni - aspoň tak to řekla před soudem. A tak Kennyho soud poslal za mříže na doživotí.
Až sem by to bylo v pořádku, vrah přeci skončil ve vězení. Nebo ne?
Kenneth Waters pocházel ze sociálně slabé rodiny obklopen dalšími osmi sourozenci. Nejbližší vztah měl však se sestrou Betty Anne Waters.
Betty, ostatně jako většina rodinných příslušníků odsouzených, věřila v jeho nevinu. Věřila v ni však tak urputně, že se rozhodla kvůli bratrovi vystudovat práva a osvobodit ho na vlastní pěst. Na právníka totiž rodina neměla rozpočet.
Studium nebylo žádný med, vzhledem k tomu, že se Betty starala o rodinu a chodila do zaměstnání. Přesto se jí povedlo práva úspěšně dokončit. A co víc, podařilo se jí najít důkazní materiál z místa činu a dokázat tak, že DNA, kterou na místě činu zanechal pachatel, nepatřila jejímu bratrovi. Navíc se ukázalo, že svědci, kteří u soudu před lety svědčili pro Kennyho vinu, byli ke svědectví donuceni. Policista, který vedl nové vyšetřování, se utvrdil v tom, že první vyšetřování bylo odfláknuté. Jedna pochybnost střídala druhou. A tak byl Kenneth Waters po dlouhých osmnácti letech propuštěn na svobodu.
Kenny si svobody sice moc dlouho neužil, smrtelná nehoda na sebe nenechala dlouho čekat. Ovšem aspoň zemřel obklopen svojí rodinou, ne zdmi věznice.
Nejsmutnější tak na příběhu zůstává fakt, že vrah Kathariny je dodnes neznámý. Její dcera Alicia za spravedlnost stále bojuje a podle mých posledních informací stále věří ve Watersovu vinu.
Film, ačkoliv v trochu pozměněné verzi, byl zfilmován pod názvem Odsouzení (2010). V hlavní roli Hilary Swank a Sam Rockwell.

Kenneth Waters a Betty Anne Waters

Kam dál