Z koncertů Stone Sour, Avenged Sevenfold a dalších

16. července 2018 v 16:16 | Teri |  Ostatní
Léto je čas koupání, výletů a také... festivalů. A ač to mám oborem nejblíž k filmům, karlovarský festival mě po předchozích zkušenostech s nedostupnými lístky spíš odrazuje. A tak moje cesty směřovaly za hudbou.
Nechala jsem se zlákat letošním nabitým programem festivalu Aerodrome. Ten se letos po několika pražských ročnících konal v blízkosti Panenského Týnce. Což značně zkomplikovalo dopravu. Autobusy zdarma jsou fajn, ale odhadem 30 000 do nich prostě nenarvete. Z toho už se ale organizátořipoučili a jak jsem z důvěryhodných "drbů" zaslechla, další ročník by se měl opět vrátit do Prahy.
Moje srdce prostě bije pro tvrdou hudbu. A tak jsem se ze všeho nejvíc těšila na hardrockovou kapelu Halestorm a spíš metalové Stone Sour v čele se zpěvákem Corey Taylorem. Tím Corey Taylorem, který je zároveň zpěvákem Slipknot.
Na festivalech ale bývá zvykem, že objevíte i kapely, kterým byste na samostatný koncert nepřišli. A když je okouknete, často vám padnou do oka a po festivalu se o ně začnete zajímat víc. Tenhle případ se mi letos stal se skupinou You Me At Six. Název pro mě nebyl nový, ale kapela mě jinak míjela. Když jsme s kamarády Luckou, Gábinou a Michalem přišli na jejich vystoupení, bylo to hlavně proto, že jsme chtěli zabrat dobrá místa na Halestorm a oni hráli na stejném pódiu před nimi. Mile mě však překvapil zpěvák. Chvíli blbnul s kameramany na pódiu a když se odvázal ještě víc, sešel dolů do circle pitu (pro neznalé, kruh uprostřed davu vytvořený ze skákajících lidí) a začal s publikem pogovat (tedy provozovat tenhle punkový tanec). Což bylo dost odvážné, ale rozhodně sympatické. Ukázku najdete tady -> YOU ME AT SIX
Po pauze za You Me At Six se nám nějak povedlo proklouznout do první řady. Díky bohu, koncerty s mojí hobití výškou se dají přežít jen tehdy, jste-li v první nebo poslední řadě. Jinak uvidíte místo pódia něčí záda.
Po krátkém čekání přišli na řadu Halestorm s energickou zpěvačkou Lzzy Hale. A z té mi padala čelist. Nejen, že má tahle baba pořádně hutný hlas, u toho ještě stíhá hrát obstojně na kytaru. Takže, kdo ji nezná, šup šup, tady něco na ochutnávku -> HALESTORM
Jakmile se po Halestorm připravila stage na další skupinu, vběhl na pódium Corey Taylor a publikum vrátil do varu. Jako ostřílený frontman přesně ví, jak se tvářit, jak s publikem pracovat, na co se lidé těší. Došlo i na jiskry, konfety a asi milion trsátek - jako vždy jsem ani z miliardy nechytila jediné :)
Nejvíc jsem v ten moment litovala sekuriťáka. Ten stál k pódiu zády, celou dobu si prozpěvoval všechny hity, frázoval každé jednotlivé slovo všech písniček. Ani na jediný moment se nemohl otočit. A když před něj přistálo trsátko a lidi se po něm začali natahovat, měla jsem chuť mu říct, ať si ho nechá on. Trsátko si prostě zasloužil... Kdo nezná Stone Sour, něco na ochutnávku - > STONE SOUR
Celý festivalový den Aerodromu zakončovala LANA DEL REY, kterou jsem dřív poslouchala opravdu dost. Nemohla jsem si ji tak nechat ujít. Ale vystoupení bylo spíš zklamáním. Lana se tvářila, jakoby nemusela hnout pstem, jakoby nebylo třeba dát do projevu víc života. A zarytí fanoušci budou spokojení jen s tím, že na ně jejich bohyně hází cukrbliky. Lanina síla tkví v osobitém stylu a ve videoklipech, dříve hojně točených stylem 16 mm kamery. Naživo je to ale slabší. I tak jsem ale ráda, že jsem šla.
Konec Lany znamenal divoký přejezd ke kamarádce do Unhoště skrze kolony aut a tisíců lidí snažících se dostat z areálu. U kamarádky jsem si pospala asi hodinu a půl a ráno zase frčela zpátky do Prahy, abych stihla vlak do Vídně. Čekal mě totiž dlouho vymodlený koncert Avenged Sevenfold. A to na maďarském festivalu Volt v Šoproni. Avenged Sevenfold znám asi od roku 2005 a od té doby byli v ČR dvakrát. Ale vždy v období, kdy mě koncerty míjejí.
I na Volt festivalu byl můj zásadní úkol stejný: Dostat se co nejblíž k pódiu, abych něco viděla. Jenže... jak by to na vás působilo, kdybyste přijeli do Šoproně a na nádraží byli všichni v tričkách Avenged Sevenfold? V tu chvíli mě opustily veškeré naděje. Ještě nedávno je neznali ani metalisté a teď jsou populárnější snad víc než Guns'n'Roses! A tak jsem doufala, že aspoň v zadních řadách bude nějaké místečko, kde na koncert uvidím s přehledem, z dálky.
Jakmile jsem se potkala s novým festivalovým parťákem z Bratislavy Matějem a ubytovala se u moc milých lidí z hotelu (dcera majitelů se k nám na festivalu připojila), dorazili jsme na festival. I tady fungoval systém cashless náramků - ale narozdíl od českého Aerodromu systém fungoval bez zádrhelů a poplatků kolem.
Jak jsem zmínila, vyděšená z velkého nátřesku u pódia, byl můj hlavní zájem dostat se ke stagi. Matěj mi říkal, že je jedno, jestli tam půjdu dvě a půl hodiny před začátkem a "přetrpím" tam předkapelu, nebo půjdu s ním na pivo a vrátím se před nástupem kapely. Já si ale nedala říct a tak chudák Matěj nosil piva a já hlídala místa. V hlavě se mi honilo, že když jsem vážila cestu do Maďarska kvůli jedné kapele, pak ať to stojí za to!
A stálo? Po delším čekání se ukázalo, že ANO! Já se totiž jakýmsi zázrakem dostala do druhé řady, skoro před celý ten dav, do pravé části pódia.
Asi nebudu příliš objektivní, ale celý koncert neměl snad jedinou chybu. Rozhodně ne ze strany kapely. Trochu mě mrzela až příliš divoká fanynka přede mnou a fakt, že jsem se těmi výše uvedenými pivy nějak přepila a ozval se močový měchýř.
Ale člověk má tendenci vypouštět ty negativní věci a zůstane v něm jen euforie.
Show začala zahřívací částí, kdy se z reproduktorů line hudba žánrově podobná skupině, která přichází na řadu. Když pustili Slipknot, celý dav začal zpívat a já se tetelila blahem a říkala si - Ha, pána, co to zpívá, jsem viděla před pár hodinami.
Hudba pomalu utichla. Najednou se rozburácel zvuk hromu, na třech obřích obrazovkách se objevila abstraktní lebka ve tvaru vesmírné mlhoviny, takové, jakou má kapela na posledním albu The Stage. A přes lebku se začal míhat blesk. Tu se rozsvítila slabá světla, objevila se mlha z kouřostrojů a jako přelud vystoupil z kouře kytarista Avenged Sevenfold Synyster Gates. Moje kytarová modla, bůh, hudební génius a virtuoz. Aby to nevypadalo, že ho do nebe vynáším jen já, tenhle chlápek už několikrát vyhrál všemožné ceny za nejlepšího kytaristu a často ho staví mezi takové kytaristy jako je legendární Slash a další. A Synyster hned ukázal, že právem. Nástup s písničkou The Stage z nového stejnojmeného alba publikum nabudilo a s dalšími songy byla vřava větší a větší. A vrchol přišel, když na písničku Shepherd of Fire začal šlehat oheň z pódiových plamenometů. Také se zavzpomínalo na jejich bubeníka The Reva, který v roce 2009 nečekaně zemřel.
Tomu šílenství kolem nich se vůbec nedivím - Avenged Sevenfold jsou považováni za Metallicu naší generace a každým dalším rokem, díky precizním muzikantům a mixování metalu s dalšími žánry, si získávají pozornost dalších lidí. Což si rozhodně zaslouží. Ukázku z tvorby AVENGED SEVENFOLD najdete pod videem.
Zpěvák M Shadows vzkázal Maďarům, že nechápe, proč jsou v Maďarsku poprvé a slíbil všem, že rozhodně brzy přijedou brzy znovu. Já se jen pousmála, protože podobně to prý sliboval i v ČR a 4 roky se tu neukázali. Ale taky mi to v ten moment bylo jedno. Ta síla okamžiku byla tak výrazná, že jsem si slíbila, že příští rok je uvidím znovu. Byť bych kvůli tomu měla jet třeba na jeden z velkých německých festivalů.
To by tedy bylo ke dvěma bláznivým festivalovým dnům všechno. Ještě bych mohla zmínit, že jako bonus jsem o 4 dny později šla na přespolní čumendu na letňanský koncert Rolling Stones. Ale to už je zase jiný příběh.
Letošní a loňský rok jsou pro mě roky splněných hudebních přání. A co všechno mě letos čeká dál, to sama úplně neodhadnu. Ale rozhodně se na to těším!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama